THEATRUM MUNDI

Písně třicetileté války

Umělecký přednes: Otakar Brousek st.

V 17. a 18. stol. došlo k specifikaci, stylové a tématické rozmanitosti lidové písně. Vedle starších písní, jež přešly do živého repertoáru z předchozího období, rozvíjejí se písně, které jakoby přebírají zrcadlo doby. S tím souvisí i počátek „letákových“, převážně politických písní (sbírka F.Ditfurtha z Heidelbergu). Podle postoje mluvčího se v jednotlivých písních názorově prosazuje katolicismus nebo protestantismus, habsburská strana nebo její odpůrci, feudální moc či poddaní. Zpracovávají se náměty bělohorské bitvy, vpád Švédů do Čech apod.

Poslyšte letopis o hrozné válce, kteráž se léta Páně 1618 v české zemi začala a v Praze svůj původ vezmouc, též také tu ke skončení svému přišla, a to léta Páně 1648. A tak tato válka žalostivá pořád za třicet let trvala.

Poslyšte letopis, v němž země česká k lamentaci, pláči a naříkání přišla, pravíc: „V čase pokoje neuměla jsem mysliti na válku, teď, v čase rozbroje, neumím pečovati o pokoj, žádné rady sobě dáti nemohu, nikde pomoci nenacházím.“

Poslyšte letopis, kterýž jest zrcadlem labyrintu světa. Poutník odhodil brýle mámení a velké věci staly se malichernými, ušlechtilé mrzutými. Před očima mnohých odehrálo se velké Theatrum mundi plné šílenství, odporu i smutku. A protože lid obecný jako by se stranou pozdvižení jedněch proti druhým držel, nitky překotných dějů ocitly se v rukou několika urozených mužů, kteří vstoupili na vratké jeviště doby jako dramatis persóne.

Poslyšte letopis jejich zmítaného času…

Hudba: S českým vojskem hrabě Thurn

„Je to jako před rokem,“ pomyslil si Kryštof Harant, „kdy s českým vojskem hrabě Thurn stanul před branami Vídně…“

Kryštof Harant znal situaci. Pokladna české komory byla prázdná. Věděl, že není pomoci. Snad ještě mladý král… Byl vychován ve víře, že jeho wittelsbachovský rod vytlačí Habsburky, a pražská volba z 26. srpna 1619 se v hornofalckém Amberku jevila jako osudové znamení. Právě proto přijal na radu dvorního kazatele Scultéty a své ctižádostivé manželky českou korunu…

Ano, snad jediný král ještě věřil… Měl přece ve znaku heslo: „Diveri nescio“ – neumím utíkat!

V těchto listopadových dnech podstoupí zkoušku pravdy. Dostal spěšné hlášení: České vojsko se dává na ústup. Rozhodl se okamžitě. Spolu s několika sty jezdci, kteří tábořili na nádvoří, vyrazil k Bílé hoře…

Ze zmatených zpráv prchajících částí vyvstal před ním tragický obraz nenadálé bitvy.

Obrátil svou družinu zpět.

Tu noc přečkal Fridrich Falcký na Starém Městě. Druhý den ráno opustil se svou ženou a nevelkým doprovodem Prahu. Stín Bílé hory byl mu v patách. Jel na nic nečekal… Do ponurého rána občas zasvítil králův erb s heslem: „Diveri nescio“ - neumím utíkat…

Hudba: Jel na nic nečekal

Několik dní se skrýval v Praze vydané nepříteli napospas i prezident české komory Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Spěšně urovnal agendu a za noci potají opustil město. Svítalo, když zahlédl siluetu svého hradu. Těšil se domů, ale spolu s ním vjížděly do hradeb rodového sídla i tíživá úzkost a strach. Neodbytně se mu v mysli vracela otázka: Kdy žil více pravdivěji? Když se ukláněl v královských komnatách jako komorník a rada, nebo když usedl k sešitu s notovými linkami?… Kdy byl více vlastním pánem? Jako dvořan uprostřed ješitnosti a závisti nebo jako umělec ve světě polyfonně se proplétajících hlasů?… Kde jsou ty časy, kdy tady bezstarostně znělo osmihlasé Dies est leticie!…

Teď, právě teď v duchu prosil o kousek štěstí a požehnání. Nemohl se však soustředit. „Co všechno bych si ušetřil, kdybych se nezapletl do té prokleté historie,“ pomyslil si, ale hned si odporoval. Musel přece s těmi, s nimiž byl zajedno vírou i smýšlením. Bylo to jeho ctí i povinností. Ne z rozmaru nesl jeho rodový znak heslo s notovými značkami: Virtus ut solmicat – ctnost jako slunce září… Vracel se domů a věděl, že prohrál. Zůstane mu zachován alespoň tichý domov?

Neodvolatelnou odpověď dostane spolu s dalšími dvaceti šesti českými pány 21. června příštího roku… Požár zachvátí Evropu a začne psát krvavý letopis: „Vojna jak rána morová rozmetá prahy domova…“

Hudba: Město Netolice

Poprvé se sešli 24. května 1618. V čele zasedl vzdělaný a rozvážný Václav z Roupova. Povstal a obřadně zahájil činnost vlády třiceti direktorů. Na všech bylo znát rozechvění slavnostního okamžiku, ale vlastní jednání se nekonečně vleklo, jako by se účastníkům nedostávalo rozhodnosti. Čas plynul. Byl to jejich čas. A oni váhali… Nakonec rozhodli: Na věčné časy vypovědět ze země jezuity, avšak zaručit jim volný průchod.

Stalo se. Nikdo jim nezkřivil ani vlas. Jen Mikuláš Dačický z Heslova je doprovodil verši:

Daremní břichopasové,
potutelní lotrasové,
zvláště nocí sektářiti,
nešlechetní jezoviti.
Svými chytrostmi bohatí
nesou birety rohatý,
zjinačují písmo svatý,
berou za podvody platy…

Hudba: Ach, otče náš, ty z Říma

Jezuité zasáhli do jeho života zcela určujícím způsobem, uvědomoval si v ústraní své diecéze kardinál Melchior Khlézl. Měl nyní dost času na vzpomínky.

Pocházel vlastně z evangelické rodiny, ale pak přišli oni, jezuité, a otevřeli mu obzor své víry a ovšem i přístup ke kariéře. Jeho hvězda stoupala závratně vzhůru. V 27 letech se stal proboštem, ve 46 vídeňským biskupem. Zažil oslňující lesk Matyášova dvora a jako jeho kancléř stál v pozadí konfliktu s Rudolfem II. Když se Matyáš ujal vlády, ocenil jeho služby. On, Melchior Khlézl, se stal prvním ministrem. Roku 1616 dosáhl hodnosti kardinála. Co si mohl přát víc? Kde se bere to věčné puzení k moci, jež nakonec oslepí zrak a zastře sluch, že člověk ztratí míru věcí a nedovede včas odejít?…

Při jednání o nástupnictví Ferdinanda Štýrského zaujal z obav o své výsostné postavení zdrženlivý postoj. I ke konfliktu s odbojnými stavy v Čechách zaujal bezradné stanovisko a nabádal raději k ústupkům a vyčkávání. Jeho hvězda ztrácela na lesku. Nakonec vydal Ferdinand příkaz k jeho zatčení. Po věznění v Tyrolích se uchýlil do Říma. Teď, v roce 1627, se vrátil zpět. V plachém přítmí už jen vzpomíná. Nebo že by zapomněl, jak chutná moc? Ne, na to se nezapomíná. Je však odloučen od světa zdmi vlastního domu, kam nedoléhá ozvěna mocenského zápasu. Ani posměšná písnička, která se o něm zpívá v protestantském Sasku…

Hudba: Já, kardinál Clésel

U biskupa ostřihomského se toho dne stoly jen prohýbaly hojností. Na banketu se sešel výkvět říše. Tady se Ferdinand, král český a uherský, dozvěděl o českém povstání. Záře slavnostní chvíle pohasla, o to víc se rozhořelo zákulisní jednání. U dvora se vytvořily dvě strany: Matyáš se svým rádcem byl pro vyjednávání, zatímco jezuité našeptávali Ferdinandovi myšlenku na zničení rebelů a konfiskaci jejich majetku. Zvítězili „nesmiřitelní“ v čele s Ferdinandem. Vypravili do Čech oddíly z benátského pohraničí pod Dampierem a 14 000 mužů z holandského Nizozemí pod velením brabantského hraběte Karla Buquoye. Španělský vyslanec zároveň chystal pluk pro Marradase…

Válka začala v jižních Čechách.

Hudba: Náš milý Ferdinande

„Ano, myslím, že jsem se rozhodl,“ řekl po krátké odmlce Gallas. „Mluvil jsem s vévodou. Sliboval hory doly, ale ani já už nevěřím, že by byl schopen ze smrtelného lože vést armádu proti císaři… Valdštejn českým králem? Ne! To by nebyl ani Zimní král, ale jen Masopustní král, mrtvý ještě před korunovací!“

Tento rozhovor se mohl odehrát někdy na počátku ledna roku 1634. Jeden z jeho účastníků, Valdštejnův generál hrabě Matyáš Gallas, se pak na základě tajného rozhodnutí Ferdinanda měl stát novým generalissimem císařských vojsk. On, Piccolomini a další důstojníci měli předstírat Valdštejnovi věrnost a vyhledat muže, kteří za náležitou odměnu vykonají ortel nad nepohodlným vévodou.

Valdštejn nic netuší.

Nemocen odchází do pohraničního města Chebu. Doprovázejí ho maršálek Kristian Ilow, generál Adam Erdman Trčka z Lípy, hrabě Vilém Kinský a doktor Jindřich Niemann. Nad všemi je už vyřčen ortel smrti a mezi tisícem vojáků, kteří dosud vévodu neopustili, pochodují vedle Valdštejnových nosítek najatí vrazi…

Blíží se konec mistra dvojaké hry.

Sám původem luterán přešel na katolickou stranu, když mu to otevřelo přístup ke kariéře. Uzavřel vypočítavý sňatek a stejně obratně rozšiřoval své frýdlantské panství. Vsadil na Ferdinanda a dosáhl nejvyšších poct. Z obav před jeho vzrůstající silou jej však císař roku 1630 zbavil generalátu. Uplyne rok a Valdštejn se znovu ujímá velení. Hraje nebezpečnou hru. S císařem i jeho odpůrci. Propásl však svůj čas. O dva roky později mu Václav František Kocmánek vloží ve své písni do úst slova:

Strachem jsem velkým byl mnohým v světě,
každý čas, v zimě i v létě,
takže když o mně jen slyšeli,
hrůzou naplněni byli,
pryč se brali, utíkali,
aby mě jen nedočkali.

Půjčila mi mnoho boží milost,
potom císařská velebnost,
přál mi toho i slavný uherský
Ferdinand Třetí, král český,
maje mnoho, chtěl jsem víc,
avšak již nyní nemám nic…
Hudba: Byl na svůj Frýdlant pyšný tak

Slyšeli jste letopis o hrozné válce, kteráž se léta Páně 1618 v české zemi začala a v Praze svůj původ vezmouc, též také tu ke skončení svému přišla. A tak tato válka žalostivá za 30 let trvala.

Slyšeli jste letopis, kterýž je zrcadlem neklidného času. Nechtěl víc než představit veliké theatrum mundi pro napomenutí nám i budoucím, neboť zahanbeni budou a zpět obráceni všichni, kteří nenávidí…

O, virgo regia,
o, panno Maria,
nás neopouštěj v tísni.
Tibi laus inclita
slyš naši píseň písní:
ať in Bohemia
zní slavné Gloria,
zní slavné Gloria.

Závěrečná hudba