Hvězda mého života
Příběh krásné Filipiny Welserové a Ferdinanda Tyrolského na zámku Březnice
milostné renesanční písně
průvodní slovo - Alfred Strejček
Historický prostor, v němž se sledovaný děj odehrává, je rámován především vládou císaře Ferdinanda I., krále českého a uherského, prosazovatele dědičnosti českého trůnu a zastánce centralizace habsburského soustátí, a působením jeho syna, Ferdinanda II. Tyrolského v letech 1547-1566 místodržitele v Království českém, zemského vládce v Tyrolích a Předních Rakousích, jehož život je "ozvláštněn" láskou k umění, ale také tajným sňatkem s Filipinou Welserovou, dcerou augsburské patricijské rodiny na zámku v Březnici na Příbramsku.
Hudba: Schiarazula Marazula
Svobodné říšské město Ausburg vítalo krále jako vždy slavnostně vyšňořeno, prostorné hlavní náměstí svítilo pestrými prapory, vlajícími z vysokých štítů gotických domů. Dva nejvlivnější patricijské rody, Fuggerové a Welserové, připravily pro krále Ferdinanda I. velkolepou hostinu. Služebnictvo obou domů mělo už dlouho před příjezdem Jeho Veličenstva plné ruce práce. Vepřové maso, drůbež, zvěřina, ryby, krevety a dokonce ústřice dovezené z Benátek, nejrafinovanější paštiky, sladké i pikantní nákypy, mnohaposchoďové dorty, vína domácí i cizokrajná, nejvybranější pokrmy a nápoje byly připravovány pro vznešené hosty.
V slavnostním průvodu, který se blížil k Welserovu domu, jel za nejvyššími zemskými hodnostáři královský kočár a za ním na ztepilém ryzáku klusal arcivévoda Ferdinand v jízdním stejnokroji.
Filipina stojící u arkýřového okna zatajila dech a křečovitě sevřela v dlani právě vyšitý kapesníček. Jako omámená sledovala mladého arcivévodu a aniž si to uvědomila, ruka se šátečkem se jí mimoděk zvedla a zamávala urostlému princi na pozdrav. Arcivévoda s úsměvem se uklonil směrem k jejich oknu. Šáteček se třepotavě snášel k zemi. Ferdinand ho vykládaným jezdeckým bičíkem obratně zachytil, přitiskl si ho k srdci a s úklonou poděkoval.
„Myslíte, tetinko, že jsem jednala příliš frivolně?“ ptala se později své tety Kateřiny z Lokšan. „Zachovala ses přátelsky a přiměřeně,“ uklidnila ji teta. „Uvítalas vzácného hosta, jak se sluší a patří.“
Hudba: Elška, Věj větříčku, Vij mi věnec
Jaro se už nedalo zadržet, zatlačovalo zebavý chlad stále víc a víc, až se konečně prosadilo natrvalo. Do nástupu léta už nebylo daleko. V zámecké zahradě kvetly pivoňky a mámivě voněly růže, když Kateřina z Lokšan pozvala Filipinu na návštěvu svého zámku ve vzdálených Čechách. Půvabný zámek Březnice nad říčkou Vlčavou pamatoval dávné časy, mnohdy velmi pohnuté. Celá dvě století na něm sídlili páni z Březnice, dokud ho od nich nevykoupil král Václav. Potom se na něm vystřídalo několik majitelů, až ho roku 1548 koupil říšský místokancléř Jiřík z Lokšan, manžel paní Kateřiny. Za první návštěvy Filipiny Welserové byl zámek v držení Lokšanů teprve čtvrtým rokem, přesto si už stačil získat pověst společenského střediska, kde byl každý návštěvník vítán. Kateřina z Lokšan dovedla využít vznešených návštěv k projednání obchodních záležitostí a zakrátko sahaly její styky až do nejvyšších kruhů. Sám arcivévoda Ferdinand u ní byl častým hostem. Byl známý labužník, potrpěl si na vybraná jídla, na rozdíl od svého královského otce, střídmého a asketického.
Filipina se právě vzpamatovala z únavné cesty, když se na zámecké věži rozhlaholily trubky, ohlašující, že se blíží královský posel. Paní Kateřina ho očekávala.
Když arcivévoda vjížděl do zámeckého nádvoří, stálo už služebnictvo seřazeno podle hodností k jeho uvítání. Paní Kateřina mu jako hostitelka vyšla vstříc. Klevetivé jazyky by jistě ochrnuly, kdyby se dostaly do přijímajícího salonu. Uprostřed pokoje čekala vysoká štíhlá Filipina Welserová v nebesky modrých, bohatě řasených šatech s širokou růžovou šerpou a několika čerstvými růžemi ve výstřihu. Plavé vlasy zářily v prudkém poledním slunci a závodily svým leskem se třpytem perel v síťce, korunujícím vysoký účes.
Arcivévoda zůstal stát a neskrýval obdivný úžas. Překvapení, nezadržitelná radost a mocné okouzlení jejím krásným zjevem mu podrážely kolena. Také paní Kateřina zatajila dech. Probůh snad před neteří nepoklekne! To by byla nenapravitelná chyba, kdyby královský syn padl na kolena před měšťkou, byť sebebohatší a sebekrásnější. A ještě k tomu na jejím zámku… a v přítomnosti několika cizích lidí!
Arcivévoda se dokázal zavčas vzpamatovat. I Filipina pochopila, že ho nesmí ponechat napospas bouři jeho citů, které nedokázal skrývat. Ovládla své vzrušení a sama vykročila královskému hostu vstříc. Čím více se k němu přibližovala, tím palčivěji si uvědomovala sílu citů, které v něm vyvolala tenkrát v Ausburgu při jejich prvním setkání. Vítězství! Jásalo to v jejím srdci. To, po čem by se před několika měsíci neodvážila zatoužit, se stalo skutečností.
Hudba: Dorna chodí po louce
Po Vánocích roku 1554 se arcivévoda Ferdinand se zemskými úřady uchýlil před morem z Prahy do Plzně a prodlel tam tři měsíce. Jakmile se o arcivévodově pobytu v Plzni dozvěděl Vilém z Rožmberka rozjel se s družinou za ním. Vilém z Rožmberka byl uměnímilovný mladý muž, měl zálibu v okázalých turnajích a kratochvilných představeních, v tom si s arcivévodou v ničem nezadal.
„Máme masopust, Milosti“ připomněl arcivévodovi krátce po svém příjezdu do Plzně, „nehodí se o masopustě sedět s rukama složenýma v klíně.“
Jakoby Ferdinandovi četl myšlenky. I on už probíral nejrůznější rozpustilé zábavy a měl věru pádný důvod. Když zjistil, že se v Plzni musí zdržet delší dobu, pozval paní Kateřinu z Lokšan, u níž byla právě na návštěvě Filipina. Z Březnice je do Plzně blíže než do Prahy, uváděl ve svém vřelém pozvání. Svou lásku nemůže přece nechat na pospas nudě, nějaké obveselení se musí uspořádat. Už přes tři roky Filipinu hluboce miluje a čeká jen na vhodnou příležitost, aby o své vyvolené pověděl svému královskému otci.
„Něco uspořádáme,“ souhlasil bez meškání, „snad divadelní představení.“ Máte nějaký nápad? Rožmberk se v zábavách a veselicích vyzná i na loutnu dovede hrát jako opravdový trubadúr.
„Teď přichází do módy vlašský balet, Milosti.“ V arcivévodových očích se objevil nelíčený zájem.
Ještě než přijela Filipina se svou tetou Kateřinou z Lokšan do Plzně dostala od Ferdinanda několik listů. V tom posledním psal: „Budu tančit jen a jen pro Vás, moje milovaná, na Vaši počest a abych složil hold Vaší kráse.“
Hudba: So ben
Arcivévoda Ferdinand se sám nemohl veřejně přiznat ke své lásce, když 28. června roku 1555 vlastnoručně položil první kámen do základů letohrádku Hvězda v pražské oboře. I on pronesl oficiální projev, ale pouze dvorní architekt Juan Maria de Pambio a Hans Tirol, stojící vedle něho, slyšeli závěrečná slova pronesená polohlasem:“Tento letohrádek bude stát na věčné časy k poctě mé životní lásky a budoucí choti, ušlechtilé Filipiny Welserové
Hudba: Celeste Giglio
Stavba letohrádku pokračovala rychle a koncem září téhož roku se na hostině konané v svobodném říšském městě Ausburgu mohl arcivévoda Kateřině z Lokšan pochlubit, že podzemí a přízemek jsou už hotové a právě se pracuje na prvním patře. Pak už tam Filipina bude moci bydlet, práce na dostavbě nebudou na překážku jejímu klidu a pohodlí. Ve všech krbech je ve dne v noci udržován oheň, aby zdivo vyschlo.
„Jsem potěšena, výsosti, že neteř bude konečně žít ve vaší blízkosti,“ pochválila ho paní Kateřina. Neušlo jí lehké potměšilé pousmání kolem Ferdinandových rtů. Věděla samozřejmě, že za jeho pobytu v Ausburgu si zamilovaní našli příležitost k výměně milostných vzkazů i ke dvěma schůzkám, neoficiálním, čistě soukromým, a paní Kateřina věřila, že proběhly ve vší počestnosti. Natolik svou neteř znala.
Výstavba letohrádku pokračovala neuvěřitelným tempem, takže začátkem roku 1556 se Filipina Welserová se svou matkou Annou mohly ubytovat v přízemních komnatách. Služebnictvo obsadilo místnosti v podzemí.
Koncem jara přijela do Hvězdy Kateřina z Lokšan. Březnická paní si dlouho prohlížela zajímavý letohrádek od podzemních prostor až po rozestavěné druhé poschodí a potom se s uznáním vyslovila o celé stavbě, která rychle spěla ke konci. Seznámila se s architektem Luchesem, jenž převzal vedení stavby po del Pambiovi, i s královským stavitelem Bonifácem Wohlmuthem, který vystřídal Hanse Tirola.
Hudba: Chiara Stella
Císař povolal arcivévodu Ferdinanda ke dvoru do Vídně. „Naše říše je ohrožena… je ve smrtelném nebezpečí,“ zdůraznil. Nepostavíme-li se Osmanům co nejdůrazněji na odpor, zhltnou nás. Jsou čím dál nenasytnější. S jídlem, jak známo, roste chuť.“
Arcivévoda Ferdinand stál před svým otcem v uctivém pozoru, jak byl od dětství zvyklý. Stál nepohnutě, neschopen slova. Tušil blížící se pohromu nebyl žádný zbabělec, znal své povinnosti, ale cena, kterou za jejich splnění zaplatí, mu připadala příliš krutá. Byl mladý a vroucně miloval Filipinu, kterou chtěl co nejdříve pojmout za manželku, toužil po ní celou svou bytostí, jak nikdy po žádné jiné ženě netoužil. Cítí to, co opěvují nesmrtelní básníci, opravdovou lásku, lásku na celý život.
Jeho císařský otec mluvil dlouho, znovu se vracel ke křivdám utrpěným od Osmanů, zdůrazňoval smrtelné nebezpečí. Zamlčel však, že hodlá zabít dvě mouchy jednou ranou. Za synovy dlouhé nepřítomnosti, kdy bude na tureckém bojišti, ho vypočítavá kuběna opustí a najde si výhodnější zájem, byl přesvědčen.
Krátce pohlédl na stojícího syna a dokončil řeč:
„Proto jsme po poradě s vojenskými generály dospěli k rozhodnutí: vyslat do Uher vojsko a do jeho čela postavit vás, můj synu.“
Hudba: La Bataille
Dlouho nebyla Filipina k utišení. Ustavičně jí před očima tanulo válečné pole, řinkot zbraní, výstřely, krev a smrt. A uprostřed té vřavy milovaný Ferdinand, hvězda jejího života. Žel, jak se stále zřetelněji ukazuje, nedosažitelná.
Na dálku cítil arcivévoda Ferdinand společné pouto, které je Filipinou jednou provždy spojovalo.
Moje nesmrtelná lásko, psal své nevěstě z tureckého bojiště, - velice se mi po Tobě stýská a dny našeho odloučení odečítám ode dnů našeho předpokládaného znovu shledání.
V závěru listu se zmínil o tureckém písemnictví.
I v této nám žel nepřátelské zemi přinesl nový věk pozoruhodná umělecká díla. Básnířka Mihrí napsala nejúchvatnější milostné básně, jaké jsem dosud četl. Na znamení, že umění pokládám za společný statek všeho lidstva, a hlavně na důkaz mé nehynoucí lásky Vám posílám jednu z jejích básní.
V mých zahradách přebýváš, lásko,
Kde zázračný koření strom,
Jenž bez konce kvete a rodí
Jen věčného života plod.
Ta zahrada je moje srdce.
Ta zahrada je moje duše.
Ta zahrada je moje tělo.
Ten strom, drahý, jsi sám.
Svůj list končil slovy: Tvůj na věky věkův Tě milující F.
Filipina se čtení jeho řádků nemohla nabažit. Kdykoliv list k sobě přitiskla, jako by se jí všechna horoucí láska, jíž byl naplněn, propalovala přímo do srdce. Cítila z něho vášnivou touhu, která naplňovala i její nitro.
Bystrému zraku Kateřiny neušlo vzrušení a neklid, jaký se neteře stále častěji zmocňoval.
„Poslyš, holčičko,“ promluvila k neteři jednoho vlídného dne babího léta, kdy unavené slunce zapadalo do lesnatých kopečků za vsí Ruzyní, „rozhodla jsem se, že to zkusím u nás v Březnici. Musí se přeci najít duchovní, který vás tajně oddá. Takhle to už dál nejde. Jsi stále mladá a krásná, ale uvědom si, že tvůj úděl je dát život potomstvu. Kdoví jestli to jednou nebudou příští králové,“ dodala. „A k tomu, aby žena darovala život, nesmí překročit určitou hranici.“
Jak často Filipina, už po arcivévodově boku na zámku Ambras v Tyrolích, musela dát moudré tetě za pravdu!
Hudba: Tangue vivrai
O půlnoci vkročili ženich s nevěstou do zámecké kaple Březnického zámku. Svatební průvod byl nepočetný. Ladislav ze Šternberka, který byl ženichovým svědkem, nevěstina matka Anna Welserová, Kateřina z Lokšan, která se Filipině nabídla za svědkyni, její syn Ferdinand a starší dcera Kateřina.
Do noci nehlaholily zvony, oznamující svatbu císařského syna s nejbohatší nevěstou Německa, nekonaly se žádné oslavy, nehrála hudba, do kaple se neubíral mohutný svatební průvod vysoké šlechty, budoucím manželům nevyjeli naproti radní ve stříbrných kyrysech, aby je pozdravili. Ani řady lancknechtů s dlouhými kopími nezdobily svatební průvod, nekráčeli v něm duchovní se svátostmi svých kostelů, ani univerzitní profesoři a doktoři, následováni cechy a řemeslnickými svazy s prapory a korouhvemi. Snoubence neoddával vysoký církevní hodnostář v chrámu svatého Augustina ve Vídni, kde byly uzavírány královské sňatky, ale prostý kněz Cavaleri ve skromné zámecké kapli v malém městečku Českého království.
Od úst oddávajícího kněze stoupala pára, zkřehlé prsty držící tlustou bibli se třásly zimou, jeho hlas se rozléhal pod vysokou klenbou zámecké kaple a odrážel se od barevných okenních tabulí, do nichž se opíraly divoké poryvy větru.
„Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.
Svatebčané se pokřižovali a Cavaleri se obrátil k ženichovi: „Arcivévodo Ferdinande Habsburský, berete si dobrovolně a bez přinucení zde přítomnou Filipinu Welserovou z Ausburgu za svou zákonitou manželku a chcete s ní žít v bázni Boží a snášet dobré i zlé bok po boku věrně až do konce svého života?“
Jasné „ano“ prolétlo kaplí.
„Filipino Welserová…,“ obrátil se kněz se stejnou otázkou na nevěstu. Její „ano“ se chvělo zadržovaným pláčem. Plakala štěstím.
Ruce, které jim kněz svázal štólou, se pevně tiskly a tím stiskem potvrzovaly manželský slib.
Navždycky.
Hudba: Passo et medio
Arcivévoda Ferdinand dobře věděl, že tímto skutkem rozzlobí svého otce, a proto bylo domluveno, aby nerovný sňatek zůstal v tajnosti do doby, než si Ferdinand vymůže otcovo odpuštění. Proto ani nebyla zpráva o sňatku sdělena Filipiným rodičům a teprve později byl s touto skutečností seznámen ženich mladé Kateřiny Lokšanové Ladislav ze Štemberka, který převzal úlohu důvěrníka a posla manželů.
Aby se Ferdinand a Filipina mohli legálně scházet, začaly se na Březnici pořádat časté hony, na kterých Ferdinand nesměl chybět, ale přijížděl tam i potom, když doba honů dávno pominula. A tak se stalo, že dne 22. června 1558, když vrátný Moravec otevíral bránu březnického zámku, nalezl před ní na zemi novorozené dítě. Přinesl ho paní Kateřině a ta se ho s nevšední ochotou ujala a přijala na vychování. Všude byla velebena šlechetnost zámecké paní za tento čin, ale nikdo nevěděl, že za úsvitu o třetí hodině ranní Kateřina z Lokšan se svou dcerou tajně dítě vynesly ze zámku a položily u zámecké brány.
Byl to syn Ferdinanda a Filipiny, který se týden před tím narodil. Novorozencem byl pozdější Andrea d' Austria, který se mimo jiné stal kardinálem a biskupem v Kostnici a Brixenu a jisté zásluhy si získal jako gubernátor v Nizozemí. Zemřel v rukou papeže Klimenta VIII. ve věku 42 let. Aby novorozenci zajistil budoucnost začal Ferdinand naléhat na otce, aby uznal jeho sňatek. Po delším jednání se mu to nakonec podařilo a v roce 1559 přijal císař Filipinu na milost s tím však, že i nadále měl být sňatek utajen do doby, než ho uzná papež a děti z něj vzešlé nebudou mít práva dynastického nástupnictví, jedině kdyby habsburskému rodu hrozilo vymření. Jinak svým vnukům císař přislíbil materiální zabezpečení a právo při svém jméně užívat přídomku d'Austria.
Hudba: Ballo dell Nymphe
Časté vyjížďky Ferdinanda Tyrolského - tehdy místodržícího v Čechách - na březnický, tedy ne královský zámek však začaly budit pozornost, a tudíž Ferdinand začal pro Filipinu hledat jiné sídlo.
Volba padla na královský hrad Křivoklát.Křivoklát byl nejen blíže Praze než Březnice, ale i uprostřed hlubokých lesů, o nichž nemohl nikdo pochybovat, že lákají lovu milovného Ferdinanda.
Aby tam mohla Filipina nenápadně přesídlit, zařídil Ferdinand, aby se svolením stavů byl Křivoklát r. 1560 od královské komory zastaven Ladislavu ze Štemberka a jemu pak svěřena ochrana Filipiny, která se sem 1.5.1560 přestěhovala. Zde strávila několik let a ke kladům jejího zdejšího pobytu je nutno přičíst její snahu o ulehčení vězení biskupa Jednoty bratrské Jana Augusty a posléze i jeho propuštění.
Na Křivoklátu se jí narodil i další syn Karel a roku 1562 i dvojčata, která však brzy zemřela. Karel d'Austria se věnoval vojenství a účastnil se válek v Maďarsku a ve Španělsku. Stal se markrabětem burgavským.
Po smrti Ferdinandova otce roku 1564 a nástupu nového císaře se oba manželé stěhují z Čech na zámek Ambras v Tyrolsku. Roku 1576 papež zprostil Ferdinanda Tyrolského slibu zachovat sňatek v tajnosti a od té doby žila Filipina s Ferdinandem střídavě na zámku Ambras a v Insbruku až do své smrti. Zde, tak jako v Čechách, se velice věnovala léčitelství a lidé ji za nezištnou pomoc i materiální povahy velice milovali. Zemřela 24. dubna 1580 v Ambrasu v 53 letech. Aby alespoň některému z dětí zajistil dynastická práva, Ferdinand se oženil znovu s šestnáctiletou dcerou vévody mantovského Annou Kateřinou. S ní však neměl žádného syna, ale tři dcery. Dvě umřely už v mládí a prvorozená Anna se roku 1611 stala chotí císaře Matyáše. Ferdinand Tyrolský na Ambrasu shromáždil obrovské sbírky z nich část je tam dodnes. Zemřel v Innsbrucku 24.1.1595. Otec Filipiny a jeho potomci byli povýšeni do baronského stavu s přídomkem "von Zinnenburg". Pokud se týká Kateřiny Lokšanové z Březnice, ta následovala Filipinu na Křivoklát i na Ambras, kde dělala hofmistryni. Zemřela 13.4.1580 a Filipina ji jen o deset dní přežila. Pohřbena je v Innsbruku pod krásným pomníkem, který ji dal vybudovat Ferdinand Tyrolský.
Letohrádek Hvězda, který císař Rudolf dávno zahrnul do svého majetku a pořádal v něm okázalé dvorské slavnosti a divoké hony, se stal slavným a jeho věhlas sahal až za hranice Českého království. Inspiroval mnoho staveb ve střední Evropě. Stal se prototypem symbolických kaplí a kostelů i pozdějších zámeckých budov.
Zámek z kamene mudrců.
Pomník nehynoucí lásky.
Hudba: Cum decore